Náboženské písne, no. 17
Jeden chudý pocestný

1. Jeden chudý člověk přesmutně sám často cestou míjel mne. O pomoc prosil pokorně, že jsem mu nemoh‘ říci ne. Na jméno jsem se nezeptal ni kam jde a kde se tu vzal. Jeho pohled vyvolal můj čin, mou lásku získal nevím čím.

2. Když měl jsem jednou prostřeno, on přišel, nic však neříkal. Tvář měl tak hladem zmučenou! Vše jsem mu dal, on požehnal. Když pojed‘, dal mi ještě zpět, já slyšel anděle tam pět. Ta kůrka, co mi zůstala, pak jako manna chutnala.

3. Pak vidím uvod pramene, jak leží, nemá však už sil. Ta voda z nitra kamene nic nedbá, že tak rád by pil. Tak jsem ho rychle posadil a dal mu ze svých dlaní pít. Když já pak z jeho dlaní pil, sám jsem už nikdy nežíznil.

4. Pak přišla bouře, blýskání, zlý hurikán se rozpoutal. Já zaslech‘ „pomoc!“ volání a spěchal, bych ho k sobě vzal. A když se ohřál, utěšil, ke spánku jsem ho uložil. Mým lůžkem byla podlaha, v mém snu však rajská zahrada.

5. Když k smrti zraněn ležel sám, tak ztrápený při městských zdech, tak jsem ho opět křísil sám a obnovoval jeho dech. Víno a olej jsem mu dal a sám svou ránu schovával. Však bolest jsem už necítil, a v srdci zůstal klid a mír.

6. Byl zatčen, katu odevzdán, po zradě lidí prolhaných, však mnou byl přesto uctíván, ač pro mne měli jenom smích. By přátelství mé vyzkoušel, ptal se, zda bych za něj zemřel. Ač síla těla oslábla, má duše „ano!“ zvolala.

7. Pak odkryl očím mým svou tvář a já hned pravdu uviděl! Z něj vycházela zvláštní zář – to přede mnou stál Spasitel! Mne oslovil a pak mi děl: „Že ty ses za mne nestyděl, věz, nic se nezapomene, co z lásky činil jsi pro mne.“